7. 11. 2014

Pokrytectví kolem koalice Duchcovské

To je zase nadělení: v Duchcově vznikla koalice ČSSD s – nestojte! – DSSS! No jo, s hnědkama. A oheň je na střeše. Jéžiš, tohle už je moc, právě byla překročena nepřekročitelná linie, oranžová je nová hnědá (sorry, Josefe), s extremisty spolupracovat nebudeme – buňka bude rozpuštěna, ...

Leda hovno, přátelé!

Ta linie byla překročena dávno spoluprací s komunisty! Spolupráce s DSSS-nácíčky není nic šokujícího, tenhle nechutný chuchvalec nesahá KSČM ani po paty.

A koho vůbec ještě překvapují nahnědlé odstíny v jinak prorudlé ČSSD? Myslíte si snad, že se ta drsná kampaň proti bezdomovcům, "feťákům" a jiným "živlům", kterou rozjeli v řadě obcí, zjevila z čistého nebe?

Pokrytecká sebe(ne)kritika socanů mě nepřekvapila. U nich to není víc, než další dílek do jejich obrazu prohnilé strany bez podstaty.

Mimochodem, ta koalice v Duchcově má ještě třetího do party – KSČM. Ta ale málokomu stála aspoň za zmínku...

17. 4. 2014

Je vlastnictví jaderných zbraní reálnou obranou České republiky?

To si myslí místopředseda Svobodných Tomáš Pajonk:



Zatímco nad body 2) a 3) mohu jen pochvalně přikyvovat, bod 1) je jak špatné zjevení. Zásadně s ním nesouhlasím, a to z vícero důvodů.

Asi nejméně podstatná je problematika získání samotné jaderné zbraně. Vcelku je totiž bez větších pochybností, že by Česko nějakou jadernou zbraň, reálně ovšem spíše jen štěpnou než fúzní, za horentního nasazení bylo schopno vytvořit. (Jinou věcí jsou samozřejmě důsledky této snahy, o tom však až níže.)

Druhý problém je nosič této zbraně. Zde se již přesouváme přes hranici reálně uskutečnitelného – tedy pokud nejste jiný místopředseda Svobodných, Jiří Payne, který by balistické rakety středního dosahu kupoval po 10 000 $ (ano, opravdu deset tisíc!). Reálně je ovšem naše schopnost vyvinout a vyrobit nosič o dostatečném dosahu a dostatečné schopnosti průniku nulová.

Možná vás napadnou Gripeny – a jistě by toho byly schopny. Ovšem tedy jen pokud se chceme omezit na jaderné bombardování našich sousedů. Jenže my samozřejmě máme poněkud vzdálenější hrozbu – ano, je jí Rusko. A zde se již bez balistických raket opravdu neobejdeme – a to nemluvě o tom, že pro jeho reálné odstrašení by muselo jít o sílu v řádech megatun, čili o nejméně desítky hlavic a nosičů.

Navíc marně přemýšlím, jak by nám jaderné zbraně pomohly proti těm hrozbám, kterých se od Ruska reálně můžeme obávat – ale budiž, řekněme, že jde o prevenci na katastrofický scénář "Rusko obsazuje střední Evropu".

A pak je tu problém rázu diplomatického. Jaké by asi byly reakce na vypovězení smlouvy o nešíření jaderných zbraní? Jak by asi reagovaly (nejen) sousední státy na novou jadernou mocnost u svých hranic? A jak dlouho by asi zůstalo jen u diplomacie? Chceme se stát párii, být vyhozeni z NATO, toužíme po mezinárodní isolaci, sankcích, hrozbě vojenského zásahu?

Já si tedy zvýšení obranyschopnosti, a tedy bezpečnosti, představuji poněkud jinak...

21. 2. 2014

Hrozba ruská a co s ní

Neustále kde-kdo straší hrozbou z Ruska. Neříkám, že vždy neoprávněně, Rusko, jakožto jaderná supervelmoc, má logicky své zájmy (a velmi silné možnosti je prosazovat), a tyto jistě nemusí být, a začasté nejsou, po chuti těch, kterých se týkají.

Co však mají tito ovlivňovaní dělat proti supervelmoci?

Rozhodně nepomůžou spektakulární spanilé výjezdy knížat do center revolucí, halasná podpora kundích řevů a podobné hurá-akce. Ano, média vám nejspíše zatleskají, ale co myslíte, že to udělá s Putinem?

Co by tedy mohlo reálně umenšit takovou hrozbu?
  • Výrazné posílení kontrarozvědky – ovšem až po jejím vyčištění od všelijakých vlivů, což by tedy byla prácička!
  • Výrazné posílení armády – což by ale znamenalo zněkolikanásobení výdajů, neb AČR je reálně na cca 1/4 stavu nutném pro minimální obranu, a tedy nutnost utrhnout si u huby jinde (a to řádně!). Nemluvě o tom, že by nejspíše musela být alespoň částečně obnovena branná povinnost.
  • Nezávislost na ruské energii – což by de facto znamenalo nutnost prolomení limitů na těžbu uhlí a potřebu vlastní těžby (a ideálně i úpravy) uranu, tedy pokud bychom se nechtěli z jedné závislosti pouze přesunout do jiné.
  • Nezávislost na ruských elitách – ale jak to udělat bez fysické likvidace nemalé části elit našich, to opravdu netuším :-)
  • Zahraniční politika koordinovaná s dalšími zeměmi "pod hrozbou", tj. především těch od střední Evropy na východ. Někoho asi napadne "proč ne v rámci celé EU?", a ano, zdánlivě by to bylo logické – ale to by musela nějakou zahraniční politiku vůbec mít, respektive by na ní musela nejprve vzniknout alespoň základní shoda. Ta je ovšem u tolika subjektů s tolika často až protichůdnými zájmy téměř nemožná. Občasná shoda na jednotlivých cílech zatím též přinesla výsledky dosti tristní, aktuálně např. fiasko s pokusem dotlačit Ukrajinu k podepsání pro ni až extrémně nevýhodnou asociační dohodu. Putin byl jistě nadšen neumětelstvím EU diplomacie!
Víte, hodně sleduji  kritiky Ruska, jejich verbální boj, podporu disentu, rozhořčení nad tím či oním zásahem Ruska, nad "anti-gay" zákonem atd. atd. – a ne že bych s nimi nesouhlasil, ale marně si vybavuji, že bych také viděl jejich požadavky na taková opatření.

Jenže, při vší úctě – prázdnými gesty ruskou hrozbu opravdu nijak neumenšíte.

29. 8. 2013

Největší chyba Svobodných

Je jí téměř jednoznačně toto video, s kterým paradoxně strana jako taková nemá vyjma Petra Macha nic společného:



Velká část členů je šokována tím, že je nám znovu a znovu předkládáno jako důkaz, že Svobodní podporují Zemana.

Bude se to opakovat zas a znovu.

A co také jiného čekat?!

Ano, na videu je občan Petr Mach, který ze dvou zel vybírá to pro něj trošku menší. Nikoli jako předseda strany Svobodní, která nedala doporučení ani pro jednoho kandidáta. Jenže to lidi mimo stranu nezajímá! Ano, donekonečna lze argumentovat, že Petr Mach ≠ Svobodní. Ano, neustále je možno opakovat, že to byla jeho svobodná volba, na kterou má svatosvaté právo.

A je to všechno pravda!

Jenže – co vidí volič?

Vidí předsedu Svobodných Petra Macha, který si dal tu práci natočit video, kde možná ne nadšeně, ale přesto podporuje Zemana. Toho Petra Macha, který je veřejnosti v podstatě jediným aspoň trochu více známým představitelem Svobodných – a proto si jeho slova automaticky se stranou spojuje.

Volič totiž nemá návod jak poznat, kdy mluví občan Mach a kdy předseda strany Mach. Něco takového si může občas dovolit předseda dostatečně známé strany, kde se najde hromada stejně známých místopředsedů atp., kteří se rychle ozvou s vysvětlením.

Nikdy, nikdy ne strana známá jediným člověkem! Je to chyba, která je pro malou stranu bez jakéhokoli přehánění katastrofální!

Je to naše "Přemluv bábu", ale mnohem, mnohem horší.

Může se nám to stokrát nelíbit, ale taková je realita.

Nevím, jak se Petr Mach zpětně na tento svůj čin dívá. Snad již chápe, že jako předseda strany nemůže do mediálního prostoru (a tím YouTube bezesporu je) beztrestně vstupovat se svými soukromými názory.

Ne, pokud chce, aby jím vedená strana opustila preference pod úrovní statistické chyby...

23. 7. 2013

Může nám být 1. republika vzorem?

Tento příspěvek jsou spíše jen zachycené myšlenky než nějaká hluboká analysa podložená spoustou zdrojů. Čili pokud se vyskytnou omyly, jako že nejspíše ano, budu rád za opravy.

O co jde? O současný stav české politiky, a potažmo celé společnosti. O absenci vise, sjednocující myšlenky. A o nápad, že by cestou k nápravě mohlo být určité navázání na odkaz 1. republiky, který nadhodil na Twitteru Josef Šlérka (@josefslerka) v dialogu s Petrem Kamberským (@Kamberak).

Zní to lákavě, že? Jediná, nebo alespoň nejlépe fungující demokracie ve střední až východní Evropě (odkud tohle známe...), se silným hospodářstvím, rozvinutou kulturou, relativně dobrým, ale ještě ne demotivujícím sociálním systémem, atd. atd.

Ale bylo to opravdu tak skvostné?

Odvážil bych se říci, že na politiku 1. republiky vlastně navázáno do značné míry bylo – ale žel! Ústava plná systémových chyb, špatně nastavený volební systém, partajničení, korupce (pravda, objemem menší, ale také se podstatně méně přerozdělovalo) – nic z toho nebylo 1. republice cizí. I ona např. měla své Babiše – i tehdy byl do bensinu přimícháván líh (samozřejmě nejen u nás), jen důvody byly jiné.

Ano, i přesto si ČSR nevedla – ve srovnání s okolím – vůbec špatně. Nebyla však důvodem jistá setrvačnost, daná převzetí kvalitního systému správy po "prohnilé rakouské monarchii"? A nebylo to i postupné odrakouštění, které přispělo k pomalému, ale vytrvalému rušení samosprávy ve prospěch centrální státní správy a v důsledku i k postupnému odklonu od demokracie?

Jistě může přijít námitka: proč si tedy nejlépe nevedlo samotné Rakousko? Důvod mohl být podobný tomu, který uvedl v krisi Velkou Británii po rozpadu imperia – systém byl nastaven na správu nepoměrně většího celku, který náhle zmizel. Z velmoci byla náhle běžná země – sjednocující idea srdce a hlavy imperia byla pryč.

A něco podobného postihlo Československo o dvacet let později – ztráta velké části území (z pohledů Česka většiny) a krach (zdánlivě) sjednocující umělé myšlenky čechoslovakismu – myšlenky, která ostatně nikdy nebyla přijata většinou občanů ČSR jiných národností než České. A co se nestalo? – z ještě stále dosti demokratické země byl téměř přes noc – a bez znatelnějšího odporu! – stát autoritativní, s prvky fascismu, prosazující politiku korporativismu a antisemitismu. A pro změnu se odbenešovávalo...

Může nám být tedy 1. republika v něčem podstatném vzorem, na který bychom nějak mohli navázat a vyvést tak zemi ze současného politického marasmu?

Dle mého názoru nikoli.

Mohla být alespoň cenným poučením, jaké chyby neradno opakovat – žel se již stalo...

10. 6. 2013

Zákon o nutné obraně je plně dostačující

Ač toto téma patří k těm velmi debatovaným, neustále panují často až neuvěřitelné fámy, co všechno že tento zákon neumožňuje, zakazuje, limituje – a to i u lidí, kteří o sobě tvrdí, jací jsou experti na tuto problematiku!


§ 29 Trestního zákoníku

Nutná obrana

(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.


(2) Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.


To, že nutná obrana nesmí být "zcela zjevně nepřiměřená", rozhodně neznamená, že nemůže mít i výrazně vyšší intenzitu než útok – statně efektivní obrana logicky musí být silnější útoku. Je nutno si uvědomit, že útočník má všechny trumfy ve svých rukou – vybírá si cíl, místo, čas i způsob útoku! A rozhodně není pravdou, že tuto zjevnou logiku smí české soudnictví ignorovat – viz Nejvyšší soud, např. 6 Tdo 66/2007: "Ze samotné podstaty věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok odvrátila, tj. musí být silnější než útok.", nebo 6 Tdo 69/2010: "... nevyžaduje se, aby intenzitě použitého útoku odpovídala i míra intenzity obrany. Obrana by totiž měla být důraznější právě proto, aby došlo k překonání přímo hrozícího či trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem."

Naprostým nesmyslem je rozšířené tvrzení, že pro obranu nelze použít prostředek účinnější, než použitý útočníkem, tedy že např. proti neozbrojenému útočníkovi v žádném případě nelze užíti zbraně. Viz NS, 7 To 202/94: "Samotná skutečnost, že obránce použije proti neozbrojenému útočníkovi zbraně, neznamená, že jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku."

Další fámou je nutnost za každou cenu se vyhnout obraně, je-li to jen trochu možné, a nebránit se ihned maximální možnou silou (ovšem takovou, která není zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku). Viz NS, 8 Tdo 654/2012"Pro jednání v nutné obraně není podstatná tzv. subsidiarita, tj. nevyžaduje se, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo již probíhajícímu útoku nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval až podle způsobu útoku."

Všimněte si také, že jak v samotném zákonu, tak v rozhodnutích NS je řeč nikoli pouze o útoku probíhajícím, ale i o hrozícím – tedy že již zde je umožněna sebeobrana. Čili nikoli nutnost čekat až na samotný útok – stačí jeho iniciace!


A teď k oné "nešťastné" zcela zjevně nepřiměřené obraně. Má dvě formy:

1) exces intensivní: obrana je zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku – např. zastřelení neozbrojeného neútočícího zloděje ovoce.

2) exces extensivní: obrana trvá i po skončení útoku (čili přechází do protiútoku) nebo je předčasná (předchází iniciaci útoku – čili sama je touto iniciací). (To ale nevylučuje možnost zadržení pachatele dle § 76 odst. 2 trestního řádu.)

Pokud tedy nutná obrana překročí meze zákonné definice, stává se trestným činem – nicméně to, že byl spáchán při vybočení z mezí nutné obrany, může být polehčující okolností. Viz NS, 11 To 27/90: "... z hlediska podmínek nutné obrany je třeba přihlížet i k psychickému stavu obviněné a k jejímu subjektivnímu náhledu na trvání a nebezpečnost útoku.", nebo 6 Tdo 69/2010: "... skutečnost, že obviněný jednal při své obraně v afektu vzteku ještě sama o sobě nevylučuje nutnou obranu podle § 13 tr. zák. (nyní § 29 tr. zák.), pokud obrana není zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku." Vždy jde ovšem o subjektivní faktory, které mohou jen stěží tvořit základ rozhodnutí. Zvláště u majitelů střelných zbraní je, vzhledem k podmínkám nutným splnit pro jejich získání, možno přinejmenším při obraně majetku požadovat zachování dostatečně střízlivého uvažování (viz např. "skandální rozsudek" v cause Bašta).

Je třeba si také uvědomit, že ustanovení o nepřiměřené obraně zde nejsou jen "pro ochranu násilníků a zlodějů" – především při užití střelných zbraní vždy hrozí risiko, že budou postiženi i nezúčastnění!


Co se týče některých sporných rozsudků nad bránícími se, šlo ve skutečnosti začasté o užití některé formy zcela zjevně nepřiměřené obrany. Ostatně v mediálně známých causách Bašta či (velmi aktuální) Šebesta ve skutečnosti dokonce nešlo ani o zcela zjevně nepřiměřenou obranu – tou totiž opravdu není střelba po domnělých zlodějích (a je zcela irelevantní, jestli se později ukáže, že jimi byli)!

Nu a pak je zde samozřejmě problematická práce některých vyšetřovatelů, žalobců a soudců... která ovšem není zapříčiněna zákonem a jeho změnou nemůže být odstraněna – vždy bude muset probíhat vyšetřování a rozhodování, zda vůbec šlo o obranu, zda byla odůvodněná atd.

11. 4. 2013

Johny Rotten k úmrtí Margaret Tchatcher

"Ti, kdo slaví smrt Margaret Thatcher, jsou mi odporní. Nebudu tančit na jejím hrobě. Byl jsem její nepřítel za jejího života, ale nebudu jím po její smrti."

Po orgiích nechutných výlevů nenávisti je toto balsám na duši. Lze být nepřítelem a přitom nebýt hovadem.

Nás nejspíše něco podobného čeká při úmrtí Václava Klause...